Výtěžek akce půjde na pomoc dětem v Albánii
Naším cílem je zaplatit školné, co nejvíce dětem, jejichž rodiny na to nemají peníze. Jejich příběhy si budete moct přečíst v aktualitách.
V letošním roce jsme při hledání místa, kam zašleme letošní výtěžek kontaktovali Otce Vladimíra Záleského (Šagiho), který v Blansku působil před Otcem Jiřím. V poslední době pořádá expedice po dalekých krajích, kam jezdí s mladými lidmi a vloni takto zamířili do Albánie. Na jeho radu jsme tedy napsali paní Michaele Kubíčkové z Rosic u Brna, která do Albánie odešla v roce 1997 a od té doby tam působí ve škole Sester Salesiánek (FMA) ve Skadaru. Od ním nám došel následující email, který popisuje místní poměry a právě kvůli němu, jsme se nakonec pomohli pomoci právě zde.
Přeji pěkný a požehnaný den. Pokusím se vám povyprávět něco ze situace v Albánském školství, protože to je bod, ve kterém se snaží naše misie v Albánii pomoct. V totalitním režimu byly školy všude, i v těch nejzapadlejších místech daleko v horách. Jak dalece se v nich vyučovalo už je jiná záležitost, ale ve všeobecnosti si nikdo nedovolil příliš podvádět v práci, kterou dělal, tím pádem generace lidí, kteří byli malí do roku 1990 je alespoň v základě gramotná. Po totalitě se stalo v Albánii něco, co jsme u nás nezaznamenali: všechno, co bylo společné s totalitou se rozbilo a zničilo – bez ohledu na to, jestli to samo o sobě bylo hodnotou a přínosem nebo ne. Zničily se fabriky, ze kterých si lidi odnesli domů co mohli, a zničily se taky školy. Když jedete po horách, tak v některých místech vidíte třeba jednu zeď ze zbořeniště budovy, o které vás místní lidé poučí, že to byla škola.
V horách se většinou vůbec nevyučuje a nebo se vyučuje jen naoko. Když jsme se zajímaly před několika lety o pohoří, ve kterém jsem v létě vyučovali, jelikož děti a mladí lidé do 20 let neuměli ani číst, ani psát (ti kteří uměli napsat svoje jméno je psali všude, kde mohli), odpověděli nám na ministerstvu školství, že si nemáme dovolovat používat slovo analfabetismus pro Albánii, jelikož všude je škola a všude je ustanovený nějaký učitel placený za jeho práci. (O některých učitelích jsme věděli, že žijí trvale v zahraničí a do Albánie se vrací jen na dovolenou).
Dnes se v horách najde jen málo lidí. Život na nich je čím dál tím náročnější, chybí i nejzákladnější zabezpečení života, proto se z hor stahují většinou do periferií měst. Dělají to v naději, že ve městě najdou práci a lepší život. Ve skutečnosti nacházejí ve městě problémy, které v horách neznali. V horách neměli sice peníze, ale ani je nepotřebovali. Měli nějaký dobytek, ovce, kousek políčka… a s tím i možnost jíst. Občas nějaký peníz vydělali tím, že prodali tele. To jim stačilo na ostatní nezbytné věci. Ve městě ale nemůžou mít ani dobytek, ani pole a práci seženou jen velmi těžko, jelikož o nich všichni vědí, že sešli s hor. Práce se těžko shání i pro našince a ti si ji nenechají vzít od přistěhovalců.
Ve městě jsou státní školy. Jejich stav je ale žalostný. Ani ne tak co se týče budovy, jelikož stát dostal peníze na obnovu škol a ve všeobecnosti jsou budovy opravené. Dokonce je ve městských školách i počítačová učebna, dokonce mnohdy i s internetem – i to je výsledek pomocí různých států. Co se ale týče vyučování, jsou státní školy skutečně v ubohém stavu. Učitelé často nejsou lidé připravení na jejich práci, ale lidé kteří si svoje místo „zaplatili“. Představte si, jestli se chce nějaký člověk ucházet u místních úřadů o místo učitele, je po něm naprosto otevřeně požadován úplatek 7000 Euro! To je na místní poměry, vzhledem k normálnímu platu učitele dva roky práce. Takže se většinou stávají učiteli lidé nekompetentní a nepoctiví, jelikož jen nepoctiví mají šanci získat takovou sumu na úplatek a přitom riskovat, že práci nedostanou, protože se o místo uchází možná někdo, kdo zaplatil víc nebo je lepší známý…
Ve státních školách se vyučuje jen naoko, děti jdou v osm do školy a rodiče neví, kde je mají, jelikož je velmi jednoduché pro děti ze školy odejít v jakoukoli hodinu, aniž by si toho někdo všiml a po dítěti se dotazoval. Navíc, jelikož se nevyučuje a učitelé se často ani neobjeví ve třídě, jelikož se scházejí pravidelně s kolegy na kafi, je ve školách nebezpečí násilí, cigaret, alkoholu a začíná i droga.
My máme ve Skadaru velký dům, ve kterém máme mateřskou školu, základní devítiletou školu, gymnázium, kursy kuchařů a internát pro holky, které by nemohly studovat, jelikož jsou z okolních vesnic a rodiče, ne neprávem, je do státních škol nikdy nedají. Stát nám na školu žádnou ekonomickou pomoc nedá. Ani nás to ve snu nenapadlo, že by nám mohli něco dát, jelikož mají dost problémů s financováním státních škol. Jsme rádi, že nám aspoň nehází klacky pod nohy a nechají nás pracovat (i když občas s námi mají problém, jelikož jsme konkurencí, která v lidech probouzí touhu aby i státní školy pracovaly, což se jim nelíbí).
Tím pádem je samozřejmostí, že naši studenti musí platit školné. Platí 5000 lek měsíčně, což odpovídá 35 Euro. Pro rodiny to není málo a mnohdy je to příliš. Zvlášť pokud mají dvě anebo tři děti školního věku. Skutečná útrata na dítě je samozřejmě větší, ale kdybychom zvedli školné, naše škola by se vyprázdnila dětmi z normálních, jednoduchých rodin, a naplnila by se dětmi z rodin, které získávají peníze pofidérním způsobem. My si ale uvědomujeme, že je potřeba pracovat s dětmi z lidových vrstev, které by neměli jinou možnost. . Každoročně náš rozpočet končí zhruba 25000euro schodkem, který se snažíme pokrýt různými projekty, pomocemi, adopcemi na distanci…
Kromě školného, které je ve všeobecnosti nižší, než jsou útraty, máme ve škole také děti, které platí méně anebo vůbec, podle konkrétní rodinné situace. I pro tyto děti se snažíme získat pomoc na zaplacení možnosti školy, jak se dá. Kdybyste chtěli, mohli byste přispět právě na tyto děti. Já jsem zodpovědná za základku. Tak jestli s tím souhlasíte, představím vám děti, které jsou v naší škole úplně zadarmo a pro které by vaše pomoc mohla být konkretizací Boží prozřetelnosti, která se o ně stará.
Dále dopis popisuje příběhy jednotlivých dětí, které Vám budeme postupně představovat v jednotlivých článcích.
